Schmiedovi

PODIVUHODNÝ BŮH


Ne všichni mají to štěstí, že po spasení, začnou chodit do církve, která je plná Božího Slova a založená na Božích principech. Mnozí z nás prošli církvemi, které byly naplněné náboženstvím a různými pravidly. Ano, i já byla jedním z nich. Po čtyřech letech jsem z tohoto společenství odcházela zcela vyždímaná, zrazená a plná hořkosti. Boha jsem milovala pořád stejně, ale lidi, kteří si říkali křesťané, jsem už nemohla pustit do svého srdce a netoužila jsem po společném obecenství. Postavila jsem ve svém srdci základy pevnosti a ďábel pokračoval a přidával den po dni jednu cihličku za druhou. Materiálu na stavbu měl dost a dost, tak nezahálel a stavěl. Začala jsem se stále víc a víc propadat do světa, už mi nebylo zatěžko udělat sem tam nějaký kompromis, vždyť ho přeci dělá každý a pro jednou se svět nezboří. Svět se opravdu nezbořil, ale můj vztah s Bohem začal upadat. Krok za krokem jsem se polehoučku a opatrně začala vzdalovat Bohu.

Po mateřské jsem nastoupila do práce, kde na mě čekal dárek v podobě závistivé kolegyně, která nikomu nic nedarovala. I pro křesťana ukotveného v Bohu a Jeho Slově by to byla zkouška v neustálém odpouštění a modlitbách za tuto ženu. Já jsem ale neměla sílu a nebyla jsem ani schopna si ji vzít od Boha. Moje odsouzení bylo příliš veliké, než abych mohla předstoupit směle před Boha a žádat to, čeho se mi nedostávalo. A tak jsem ze zaměstnání odešla. S manželem, který byl také křesťan „odpadlík“, jsme zažívali stále větší a větší krizi v našem vztahu. Slovo „rozvod“ se v našem slovníku objevovalo stále častěji a z výstrahy, kterou tento výraz znamenal, se stával ukazatel naší další cesty.

Starší syn se ocitl na prahu puberty a mě bylo stále víc jasné, že jestli nechytneme vlak teď, mohl by nám všem nenávratně ujet. Bezesné noci mi ubíraly poslední sílu. Začala jsem se modlit, ne moc a ne často, ale začala. V práci jsem musela absolvovat školení, které se konalo v Praze. Má kamarádka, která tam bydlí, mi už dlouho vyprávěla o církvi, do které chodí, darovala mi jejich chvály, které jsem často poslouchala. Rozhodla jsem se jet do Prahy už v neděli a navštívit s kamarádkou tuto církev. Nemohla jsem se vůbec dočkat, tak moc jsem se těšila. Když začaly chvály, byla jsem zasažena Duchem Svatým, z očí se mi koulela jedna slza za druhou. Bůh svou práci odvedl dokonale, očistil moje srdce a dal mi novou a velkou touhu – znovu začít chodit do církve. No a protože Bůh nenechá svoji práci nedokončenou, potkala jsem na shromáždění Ivetku Kuklovou, která mi představila i svého manžela a dnes i našeho požehnaného pastora Víťu Kuklu. Za šest měsíců mi moje úžasná a Bohem požehnaná kamarádka Renata volala, že Kuklovi zakládají v Táboře církev. Bůh znovu obnovil moje manželství i náš křesťanský život. Nebyla to změna přes noc, ale postupná a důkladná. Starší syn Marek našel v církvi i své dva nejlepší kamarády Matěje a Vojtu, se kterými nyní hraje na baskytaru ve chválách.

Mladší syn Jenda je vždy k ruce svému tátovi, který zvučí chvály. V lednu 2007 k nám přibyla ještě čtyřletá holčička Yvetka, sice se nám nenarodila, ale je naše. Je to bojovnice pro Ježíše srdcem i duší. Vždy se těší na nedělní školu – „Aslanku“ a vidím, jak Bůh skrze požehnanou tetu Slávku a Alenku zasahuje srdíčka našich dětí, které Aslanku navštěvují. V lednu 2010 Bůh přidal k naší rodině ještě dvě požehnání, která se jmenují Míša a Kačenka. Jsou to úžasné děti, na kterých Bůh svou milostí a láskou pracuje a postupně uzdravuje jejich pošramocené dušičky, které si k nám z dětského domova přinesly.

Bůh je Bohem zázraků, neexistuje nic, čeho by se nemohl dotknout nebo co by nemohl změnit. Věř mi. Bůh se oslavil v každé oblasti mého života, nic nezůstalo nedotčené. Nezasloužila jsem si ani píď z toho, co pro mě Bůh udělal. Je to jenom Jeho nekonečná milost, kterou jsem přijala a jsem za ni neskonale vděčná. Je to milost, kterou nám Ježíš vydobyl na kříži. Je to jenom Jeho milost, kterou nerozdává podle zásluh. Ano, ON je tím podivuhodným Bohem, který mění naše životy vždy, když Mu to dovolíme.